Třetí planeta smrti - Harrison Harry - Страница 13

„Už je to lepší,“ uznal Jason, když léky ještě jednou odplavily únavu. Zaplatí za to — ale později. Teď musí pracovat.

„Na některé vaše otázky jsem našel odpověď,“ oznámil jim. „Ne na všechny, ale pro začátek to stačí. Teď vím, že nebudeme moci vybudovat důlní zařízení, leda že by došlo k nějakým pronikavým změnám. A když říkám ‘pronikavým’, myslím to vážně. Musíme změnit veškeré zvyklosti, tabu a kulturu těchto lidí, než budeme moci uvést náš důl do provozu.“

„To je nemožné,“ prohlásil Kerk.

„Snad. Ale je to lepší nežli jediná další alternativa — a to je genocida. Jak to vypadá, museli bychom všechny ty barbary zabít, než bychom mohli mít jistotu, že zařízení v klidu vybudujeme.“

Po tomto tvrzení nastalo tísnivé mlčení. Pyrrané věděli, co to znamená, protože sami byli oběmi nedobrovolné genocidy na své domovské planetě.

„O genocidě uvažovat nebudeme,“ řekl Kerk a ostatní podvědomě pokyvovali hlavou na souhlas. „Ale tvoje druhá alternativa nezní příliš rozumně.“

„Opravdu? Snad se upamatujete, že jsme se zde ocitli proto, že zvyklosti, tabu a kultura vašich lidí byly nedávno postaveny na hlavu. Co je dost dobré pro vás, je dost dobré i pro ně. Pronikneme zevnitř a použijeme ty dvě staré praktiky, známé jako’Rozděl a panuj’ a’Když je nemůžeš přemoci, připoj se k nim’.“

„Pomohlo by nám,“ ozval se Rhes, „kdybys vysvětlil, co jsou ty zvyklosti, které máme rozložit.“

„Copak jsem vám to dosud nevysvětlil?“ Jason zapátral v paměti a uvědomil si, že neřekl. Navzdory lékům mu mozek nepracoval tak, jak by měl. „Tak tedy dovolte, abych vysvětlil. Nedávno jsem prodělal nedobrovolné školení, jak tady ti místní žijí. Jedním slovem hnusně. Jsou rozděleni do kmenů a klanů a zřejmě spolu neustále válčí. Příležitostně se dva nebo více kmenů spojí, aby zlikvidovaly jiný, o němž se shodnou, že potřebuje zlikvidovat. To se vždycky děje pod vedením významného válečníka, někoho, kdo je dostatečně chytrý, aby dal alianci dohromady, a dosti silný, aby ji udržel v chodu. Válečník, který zorganizoval kmeny, aby zničily výpravu Johnovy společnosti, se jmenuje Temuchin. Vyzná se ve svém řemesle natolik, že místo aby alianci zrušil, když hrozba pominula, udržuje ji v chodu, a dokonce ji rozšiřuje. Zdá se, že tabu týkající se měst je zde zakořeněno nejsilněji, a tak bylo snadné získat rekruty. Od té doby udržuje svou armádu v pohotovosti a upevňuje svou kontrolu na dalších a dalších prostorách. To, že jsme přiletěli, ho ještě víc povzbudilo k verbování. Temuchin je náš hlavní problém. Nikam se nedostaneme, dokud bude v čele kmenů. První, co musíme udělat, je připravit ho o důvod pro vedení této svaté války, a toho můžeme snadno dosáhnout tím, že odletíme.“

„Víš určitě, že nemáš horečku?“ zeptala se Meta.

„Děkuji ti za tvou starostlivost, ale je mi docela dobře. Chci říct, že musíme ty kmeny přesvědčit, že jsme odletěli. Přistaneme na témže místě a hned začneme s kopáním. Velice brzy se na nás vrhnou a my s nimi budeme muset bojovat, abychom dokázali, že to kopání míníme vážně. Zároveň se pokusíme k nim promluvit pomocí megafonů, abychom je přesvědčili o svých mírumilovných úmyslech. Řekneme jim o pěkných věcech, které jim dáme, když nás nechají na pokoji. To bude mít jediný důsledek — budou bojovat ještě urputněji. Pak jim pohrozíme, že odletíme navždy, když nepřestanou. Nepřestanou. Potom odletíme a schováme se v horách, takže nás nebude vidět. To bude první etapa.“

„Předpokládám, že existuje i druhá etapa,“ poznamenal Kerk s naprostým nedostatkem nadšení, „až dosud to velice připomíná ústup.“

„V tom to právě vězí. V druhé etapě najdeme opuštěné místo v horách, kam se nelze dostat pěšky. Postavíme modelovou vesnici, kam násilně přesídlíme jeden z menších kmenů, který bude mít k dispozici veškerý komfort — teplou vodu, jediné splachovací záchody na celé planetě, dobrou straty a lékařskou pomoc. Budou nás za to nenávidět a udělají všechno možné, aby nás zabili a uprchli. Pustíme je, až tato etapa skončí. Ale mezitím využijeme jejich moropů a camachů a zbytku jejich barbarských zařízeni.

„Proboha proč?“ zeptala se Meta.

„Abychom založili svůj vlastní kmen. Bojující Pyrrany. Drsnější, odpornější a věrnější jejich tabu než kterýkoliv jiný kmen. Pronikneme zevnitř. Budeme tak dobří v barbarském chování, že náš náčelník, Kerk Veliký, bude s to vytlačit Temuchina z jeho trůnu. Jsem si jist, že tu operaci rozjedete, než se vrátím.“

„Nevěděl jsem, že někam odcházíš,“ prohodil Kerk a jeho zmatený výraz odrážel mínění ostatních. „Co máš za lubem?“

Jason naznačil, že brnká na neviditelnou strunu. „Já,“ prohlásil, „já si budu hrát na žongléra. Putujícího trubadúra a vyzvědače, abych zaséval nesváry a připravoval cestu pro váš příchod.“

„Jestli se budeš smát — nebo jenom usmívat — zlomím ti ruku,“ prohlásila Meta se zaatými zuby.

Jason musel vynaložit veškerý svůj hráčský um ovládání výrazu tváře, aby si uchoval zdání nechápavosti a lehké znuděnosti. Věděl, co narážkou na zlomení ruky míní. „Nikdy se nesměju, když vidím dámu v nových šatech,“ prohlásil. „Kdybych to dělal, už bych puknut smíchy na některé z planet, který jsem navštívil kdysi dávno. Myslím, že jsi na tu roli vystrojena báječně.“

„Měls puknout,“ sykla. „Řekla bych, že vypadám jako nějaké chlupaté zvíře, které přejelo auto.“

„Podívej, Grif je tady,“ upozornil a ukázal rukou. Automaticky se otočila ke dveřím. Grif se objevil právě včas, protože teď, když se o tom zmínila, si Meta skutečně připadla jako…

„Grife, chlapče zlatá, pojď dál!“ Přesvědčovala sama sebe, že její široký úsměv a srdečný smích patří tomu chmurně se tvářícímu devítiletému hochovi.

„Tohle se mi nelíbí,“ řekl Grif a zrudl hněvem. „Nelíbí se mi, když vypadám směšně. Takové hadry nikdo nenosí.“

„My všichni tři ano,“ namítl Jason a mířil svou poznámkou na chlapce, ale doufal, že najde odezvu i u Mety. „A tam, kam půjdeme, je takový oděv běžný. Tady Meta má na sobě to nejmódnější, co se u kmenů z planin nosí.“ Meta měla na sobě flekatou kůži a kožešiny a zpod beztvaré kápě se mračila její hněvivá tvář. Rychle se podíval jinam. „Ty a já jsme však oblečeni do důstojné pestrostí žongléra a jeho učně. Brzy poznáš, jak nám to sluší.“

Bylo načase změnit téma hovoru. Jason se pozorně zahleděl na Grifův obličej a ruce, pak na Metu.

„Ultrafialové paprsky a tabletky na opalování zabraly,“ konstatoval uznale a vyndal malý kožený váček z pytle, který měl u boku. „Pokožku máte skoro stejné barvy jako domorodci, ale jedno vám chybí. Silná vrstva tuku na ochranu proti chladu a větru. Okamžik!“ dodal rychle, když oba Pyrrané sevřeli pěsti a smrt zcela blízko zamávala křídly. „Já po vás nechci, abyste na sebe naplácali ten odporný tuk z moropů, který užívají oni. Ale mám tady čistou, bezbarvou silikonovou mast bez zápachu, která vás dobře ochrání. Dejte na mě — budete ji potřebovat.“

Jason rychle vytlačil z váčku kapičku a rozetřel si ji po tvářích. Oba jeho přátelé se váhavě začali natírat taktéž. Než s tím skončili, jejich výraz byl ještě zachmuřenější, což Jason považoval za nepřípustné. Přál si, aby se uvolnili — nebo tahle hra skončí, dříve než začne. Minulý týden, jakmile to ostatní schválili, šlo všechno jako po másle. Nejdřív plánovaný „ústup“ z planety, pak zřízení základny v tomhle odříznutém údolí, které obklopovaly ze všech stran svislé štíty a které bylo naprosto nepřístupné, leda ze vzduchu. Jejich obnovený tábor ležel v nedalekých horách na kousku náhorní plošiny, ve skutečnosti jakémsi velkém výstupku posazeném na obrovském svislém útesu — bylo to přírodní vězení, z něhož se nedalo utéci. Již je osídlili čistě vymydlenou, ale roztrpčenou rodinou nomádů, pěti muži a šesti ženami, které odvlekli od jejich kmene a zklidnili narkoplynem. Jejich nástroje a oděvy, příslušně vyčištěné a dezinfikované, přešly do rukou Jasonovi — rovněž jako jejich moropové. Všechno bylo připraveno k tomu, aby pronikli do Temuchinovy armády. Jason ještě musel přinutit tyhle zatvrzelé, jednostranně zaměřené Pyrrany ke spolupráci.