Třetí planeta smrti - Harrison Harry - Страница 12

Jason reflexívně vymrštil paži, pokrčil ruku připravenou uchopit zbraň — ale pak si uvědomil, že ho odzbrojili.

„Tak se do toho dáme jako za starých časů!“ vykřikl a zatočil železnou tyčí, až to zasvištělo. Neměl žádnou šanci, ale než padne, a vědí, zač je toho loket.

Přijížděli v sevřeném houfu a každý z nich se snažil být tím prvním, kdo zabije, strkali do sebe a nahýbali se daleko dopředu s napřaženými kopími. Jason stál připraven, nohy rozkročené, a čekal, až nastane poslední možný okamžik, kdy se pohne. Ječící jezdci dorazili na okraj spáleniště.

Po tlumeném výbuchu se okamžitě vytvořil velký oblak dýmu, který útočníky zahalil. Jason spustil tyč a ustoupil, když se kotouček oblaku vinul směrem k němu. Jen jeden morope projel šedivým dýmem, unášen setrvačností, ale pak upadl a zhroutil se se žuchnutím, které otřáslo zemí. Jeho jezdce to vymrštilo k Jasonovi — tomu se dokonce podařilo popolézt kousek blíž k němu, přičemž se mu tichou nenávistí pohybovaly čelisti, než se také zhroutil.

Když Jason nasál do chřípí trošku zředěného plynu, který se dostal až k němu, rychle se vzdálil. Uspávací plyn. Ten působí okamžitě a účinně na každého živočicha, který dýchá kyslík, vyvolává ochromení a bezvědomí po dobu asi pěti hodin, po nichž se zcela zotaví a nezůstane mu nic horšího než velice nepříjemný vedlejší účinek — krutá bolest hlavy.

Co se vlastně stalo? Loď určitě odlétla a nikdo jiný nebyl v dohledu. Únava zvítězila nad účinky povzbuzujících prostředků a Jasonovi se začaly myšlenky ztrácet jako v mlze. Několik sekund naslouchal bručivému dunění, než zdroj zvuku rozpoznal — raketový člun ze Rváče. Zamžoural do třeskutě jasné ranní oblohy a vysoko na ní spatřil kondenzační stopu, která jako bílá čára směřovala k němu a každou sekundu se zvětšovala. Člun vypadal zpočátku jako černá tečka, pak se zvětšil a nakonec připomínal válec dštící plameny, který přistál ve vzdálenosti necelých sta metrů. Uzávěr se vytočil a na zem se spustila Meta, ještě než se tlumiče vypořádaly s nárazem při přistávání.

„Jsi v pořádku?“ zvolala a běžela rychle k němu s ústím pistole pátrajícím po nepříteli na všech stranách.

„V životě mi nebylo líp,“ řekl a opřel se o tyč, aby neupadl. „Co vás zdrželo? Myslel jsem, že jste všichni odtáhli a na mě zapomněli.“

„Dobře víš, že bysme to neudělali.“ Při řeči mu přejela rukama po pažích a zádech, jako by pátrala, jestli nemá něco zlomeného — nebo aby se prostě ujistila, že je to skutečně on. „Nemohli jsme jim zabránit, aby tě odvlekli, ačkoliv jsme se o to pokusili. Některé z nich jsme zabili, ale ve stejném okamžiku zahájili na loď útok.“

Jason si dovedl živě představit, jaký urputný boj a odpor se skrýval za jejími strohými slovy. Určitě to bylo kruté.

„Pojď ke člunu,“ řekla a položila si jeho paži kolem ramenou, aby mohla nést část jeho váhy. Neprotestoval. „Museli být ukryti všude kolem a stále přicházely posily. Jsou to velmi dobří bojovníci a nežádají o milost, ani ji neočekávají. Kerk si brzy uvědomil, že by bitva nikdy neskončila a že bychom ti nepomohli, kdybychom tu zůstali. Kdyby se ti podařilo uprchnout — a Kerk nepochyboval, že se ti to podaří, pokud zůstaneš naživu — , neměl bys naději dostat se k lodi. Proto jsme pod rouškou protiútoků rozmístili několik skrytých dalekohledů a mikrofonů, a taky hezkou řádku pozemních min a dálkově ovládaných plynových bomb. Pak jsme odletěli a našli pro loď základnu někde v severních horách. U úpatí jsem se s člunem odpoutala a od té doby jsem tam čekala. Přiletěla jsem tak rychle, jak jsem mohla. Tak si nastup.“

„Načasovala jsi to velice dobře. Děkuji ti. Zvládnu to sám.“ Nezvládl to, ale nechtěl si to přiznat, namlouval si, že po žebříku vylezl a že mu nepomohlo mocné postrčení ženské pravice.

Překlopýtal člunem a klesl do gravitačního lehátka druhého pilota a Meta zatím zavřela uzávěr. Jakmile byl pečlivě uzavřen, její napětí zmizelo stejně rychle jako pistole, která se zasvištěním vklouzla zpátky do pouzdra. Přiběhla k němu a klekla si, aby mu viděla do tváře.

„Sundej to svinstvo,“ řekla a hodila kožešinovou čepici na podlahu. Prohrábla mu prsty vlasy a lehce se dotkla špičkami prstů podlitin a omrzlin na jeho obličeji. „Myslela jsem, že jsi mrtev, Jasone, to mi věř. Už mě ani nenapadlo, že tě ještě uvidím.“

„Tolik tě to trápilo?“

Byl vyčerpán, téměř na pokraji zhroucení, a černé vlny hrozily zatemnit mu zrak. S veškerým úsilím je zahnal. Cítil, že v tomto okamžiku je mu Meta bližší než kdykoliv předtím.

„Opravdu mě to moc trápilo. Nevím proč.“ Náhle ho prudce políbila, aniž si uvědomila, jak má rozpraskané a odřené rty. Nestěžoval si.

„Snad jsi zvyklá mít mě vedle sebe,“ prohlásil daleko bezmyšlenkovitěji, než mínil.

„Ne, tím to není. Měla jsem muže kolem sebe už dřív.“

Díky, řekl si v duchu.

„Měla jsem dvě děti. Je mi třiadvacet let. Pilotovala jsem naši loď a byla na mnoha planetách. Myslívala jsem si, že vím všechno, co se vědět dá, ale teď tomu nevěřím. Ty jsi mě naučil mnoha novým věcem. Když tě ten blázen Mikah Samon unesl, zjistila jsem, že o sobě nevím všechno. Musela jsem tě najít. To je pocitům Pyrranů cizí — ti jsou zvyklí myslet jenom na město, nikdy na ostatní lidi. Mám v sobě takový zmatek. Nebo se snad mýlím?“

„Ne,“ odporoval a bránil se hrozbě převládající temnoty. „Právě naopak.“ Přitiskl rozpraskané a zašpiněné prsty na její pružnou a teplou paži. „Myslím, že jsi opravdovější než kterýkoliv z těch ostrostřeleckých zabijáků tvého kmene.“

„Musí mi to říct. Proč takhle cítím?“

Pokusil se usmát, ale zabolelo ho to.

„Víš, co je to manželství?

„Slyšela jsem o něm. Společenský zvyk na některých planetách. Nevím, co to je.“

Na kontrolním panelu hněvivě zabzučel poplach a Meta se k němu okamžitě otočila.

„Dosud to neví, a možná že je to takhle lepší. Možná že ti to nikdy neřeknu.“ Usmál se, brada mu klesla na hruď a okamžitě usnul.

„Už zas přijíždějí,“ informovala ho, vypnula poplašné zařízení a hleděla na obrazovku. Neodpověděl. Když zjistila, co se stalo, rychle utáhla popruhy, aby ho zajistila na lehátku, pak se věnovala startování. Nepřesvědčila se, ani se nestarala o to, jestli jsou nějací útočníci pod tryskami, když vyrazila k obloze.

Tlak decelerace Jasona probudil, když přešli na přistání. „Mám žízeň,“ řekl a stiskl suché rty. „A taky takový hlad, že bych snědl za syrova celého moropa.“

„Teca je na cestě,“ sdělila mu a vypnula spínače, když člun dosedl na zem.

„Jestli je to zrovna takový felčar jako jeho zářný vzor Brucco, tak mi naordinuje typickou rekonvalescenci a uspí nejmíň na týden. Nic takového.“ Otočil pomalu hlavu, aby se podíval, jak se otevírá vnitřní uzávěr. Teca, energický a suverénní mladík, jehož nadšení pro lékařství daleko převyšovalo jeho znalosti, se vsoukal dovnitř.

„Nic takového,“ opakoval Jason. „Žádná rekonvalescence. Kapačka, vitamínové injekce, umělá ledvina, cokoliv, jen když budu při vědomí.“

„Tak tohle se mi na Pyrranech líbí,“ poznamenal Jason, když ho nesli z člunu na nosítkách a vedle hlavy mu klimbala láhev s glukózou. „Nechají člověka chcípnout tak, jak on sám chce.“

Meta se postarala o to, aby zabralo hezkou chvíli, než se vedoucí expedice shromáždí. Jason, jemuž se zavřely oči, i když se tomu bránil nespokojeným reptáním, strávil ten čas v hlubokém, posilujícím spánku. Probudil se, když důstojnickou jídelnu začalo naplňovat bzučení rozhovorů.

„Na pořadu bude schůze,“ pronesl hlasem, který chtěl být pevný, rozkazovačný, ale zazněl jako nakřáplé šeptání. Obrátil se k Tecovi. „Než schůze začne, prosil bych o trochu sirupu na můj krk a injekci, abych se probudil. Můžeš se o to postarat?“

„Samozřejmě,“ řekl Teca a otevřel svůj vak. „Ale nepovažuji to za moudré vzhledem k vypětí, které musel tvůj organismus snášet.“ Svůj názor se však nepokusil prosadit a rychle vykonal, co měl za povinnost.