První planeta smrti - Harrison Harry - Страница 11

„Jen zůstaň s ostatními dětmi — to tím chceš říct. A nesnaž se odejít, musíme si nejdřív něco vyjasnit…”

Jason se dopustil chyby, když natáhl ruku, aby Metu zadržel. Nevěděl, co se pak vlastně stalo. V jednom okamžiku stál — v následujícím najednou ležel roztažený na podlaze. Rameno měl samý šrám, a Meta zmizela v chodbě.

Do svého pokoje dokulhal a tlumeným hlasem chrlil nadávky. Když klesl na lůžko tvrdé jako skála, snažil se především vzpomenout si na důvody, které ho sem přivedly. A porovnával je s neustálou mučivou bolestí z gravitace, se sny naplněnými strachem, které ta bolest evokovala, a s tím, jak tito lidé opovrhují každým, kdo je odjinud. Rychle potlačil narůstající pocity sebelítosti. Podle pyrranského měřítka byl slabý a bezmocný. Pokud bude chtít, aby o něm měli trochu lepší mínění, bude se muset hodně změnit.

Vyčerpán únavou, upadl pak do spánku, který přerušovaly jen výkřiky strachu z toho, co se mu zdálo.

Ráno se Jason probudil se silnou bolestí hlavy a s pocitem, že vůbec nespal. Když si vzal několik odměřených dávek stimulantů, které mu nachystal Brucco, znovu přemýšlel o tom, co to může být, co jeho sny naplňuje takovou hrůzou.

„Pospěšte si s jídlem,” vyzval ho Brucco, když se setkali v jídelně. „Nemohu s vámi dál ztrácet čas na individuální instruktáž. Nastoupíte do normální školy a budete navštěvovat povinné předměty. Za mnou přijďte, jen když se vyskytne nějaký problém, který instruktoři nebo cvičitelé nebudou schopni zvládnout.”

Jak mohl Jason očekávat, školu navštěvovaly vážně se tvářící malé děti. Jejich dobře vyvinuté postavy a chování, v němž nebylo na hlouposti místo, prozrazovaly Pyrrany. Přesto však v nich dosud zůstalo tolik dětského, aby to, že mají ve třídě dospělého, jim připadalo velmi směšné. Zrudlý Jason, vklíněný do jedné z malých lavic, v tom moc zábavného neviděl.

Veškerá podobnost s normální školou končila vnějším vzhledem třídy. Kromě toho, že každé dítě bez ohledu na věk nosilo u sebe pistoli. A že se všechny předměty zabývaly přežitím. Jedině možná úspěšnost v těchto předmětech bylo sto procent a žáci zůstávali u lekce, dokud ji dokonale nezvládli. Z běžných vzdělávacích předmětů nebyl vypsán žádný — ty se zřejmě vyučovaly, až když dítě absolvovalo školu pro přežití a mohlo samostatně ve světě obstát. Což byl logický a chladnokrevný názor na skutečnost. Vlastně všechno, co Pyrrané dělali, se dalo charakterizovat jako logické a chladnokrevné.

Většinu dopoledne věnovali funkci jednoho z medikitů, léčebných souprav, které se uvazovaly kolem pasu. Šlo o analyzátor infekce a jedu, který se přikládal na bodné poranění. Jestliže byly v ráně nějaké toxiny, automaticky se do toho místa vstříkla protilátka. Jednoduché k použití, ale konstrukčně neuvěřitelně složité. Jelikož si každý Pyrran udržoval svoji výstroj sám — kdyby špatně fungovala, mohl pak dávat vinu pouze sobě — museli se naučit, jak jsou všechna zařízení konstruována a jak se opravují. Jasonovi se dařilo mnohem víc než dětem, i když ho ta námaha vyčerpala.

Odpoledne učinil první zkušenost s trenažérem. Jeho instruktorem byl dvanáctiletý chlapec, jehož odměřený hlas se nesnažil skrývat opovržení nad slabým cizincem.

„Všechny trenažéry jsou stroje, které věrně imitují skutečný povrch planety a neustále se uzpůsobují tak, jak se mění živé formy. Jediný rozdíl mezi nimi je různý stupeň nebezpečnosti. První trenažér, který budete používat, je samozřejmě ten, do něhož se dávají nejmenší děti…”

„Jsi velmi laskav,” zamumlal Jason. „Tvoje lichocení mě ohromuje.” Instruktor však pokračoval, aniž vzal přerušení na vědomí.

„…do něhož se dávají nejmenší děti, ihned jak se mohou plazit. Je v podstatě skutečný, i když je zcela inaktivován.”

Výraz trenažér nevystihuje skutečnost, napadlo Jasona, když prošli masivními dveřmi. Byl to okopírovaný kus vnějšího světa v obrovské hale. Netrvalo dlouho a zbavil se dojmu, že ve skutečnosti jde o namalovaný strop a umělé slunce ve velké výšce, a představil si, že je konečně na volném prostranství. Ten výjev vypadal docela mírumilovně, i když mračna lemující obzor hrozila prudkou bouří.

„Musíte chodit sem a tam a všechno si prohlížet,” vybídl Jasona instruktor. „Kdykoli se něčeho dotknete rukou, dozvíte se, co to je. Takhle…”

Chlapec se sklonil a strčil prstem do stébla hebké trávy, která pokrývala zemi. Ze skrytých reproduktorů okamžitě zazněl silný hlas.

„Jedovatá tráva. Nutno stále nosit vysoké boty.”

Jason poklekl a trávu si prohlížel. Na konci stébla byl tvrdý, lesklý háček. S překvapením zjistil, že každé jednotlivé stéblo trávy je takové. Měkký zelený trávník byl kobercem smrti. Když se vztyčil, zahlédl, že pod stromem s širokými listy se krčí šupinaté zvíře, jehož zkosená hlava byla zakončena dlouhým hrotem.

„Co je to tam na konci mé zahrádky?” zeptal se. „Vy svým dětičkám určitě vybíráte příjemné kamarády.” Otočil se a zjistil, že mluví do vzduchu — instruktor zmizel. Pokrčil rameny a pohladil tu šupinatou nestvůru.

„Ďáblorožec,” informoval neosobní hlas odněkud z výšky. „Oblek ani boty nechrání. Zabij to.”

Tichem otřáslo ostré prásk! když Jasonova pistole vystřelila. Ďáblorožec se překulil na bok, byl naprogramován tak, aby reagoval na slepé náboje.

„No — učím se,” usoudil Jason a ta myšlenka ho potěšila. Slova Zabij to používal i Brucco, když ho učil zacházet s pistolí. To, k čemu nabádala, mu proniklo do podvědomí. Nutkání vystřelit pocítil, až když uslyšel výstřel. Začal si pyrranských tréninkových metod víc vážit.

Jason strávil v dětské zahradě hrůzy nejvýš nepříjemné odpoledne. Smrt byla všude. A mezitím mu po celou dobu přísný hlas neviditelného uděloval jednoduchou řečí rady. Tak mohl dělat likvidátora, aby snad nebyl zlikvidován sám. Nikdy si neuvědomil, že násilná smrt může mít tolik odporných podob. Zde všechno hrozilo člověku smrtí — od nejmenšího hmyzu až po největší strom.

Taková jednoúčelnost se zdála být zcela nepřirozená. Proč se tato planeta chovala vůči člověku tak nepřátelsky? Musí se na to zeptat Brucca. Mezitím se snažil najít nějakou formu života, která by nežíznila po jeho krvi. Nepodařilo se mu to. Po dlouhém hledání našel přece něco, co neprobudilo zlověstnou výstrahu. Byl to kus skály, který vyčníval z louky jedovaté trávy. Posadil se na něj s příjemným pocitem a přitáhl k sobě nohy. Oáza klidu. Uplynulo několik minut, během nichž tak svému tělu, znavenému nezvyklou gravitací, dopřával odpočinek.

„ROZKLADNÁ HOUBA! NEDOTÝKAT SE!”

Hlas zaburácel dvojnásobnou intenzitou a Jason nadskočil, jako kdyby ho zasáhla kulka. S pistolí v ruce hledal nějaký cíl. Teprve až když se sklonil a pečlivěji si prohlédl balvan, na kterém před chvílí seděl, pochopil. Balvan byl pokryt skvrnami z šedivých vloček, které na něm nebyly, když si sedal.

„Ty prohnaný parchante!” vykřikl na stroj. „Kolik děcek jsi s hrůzou z toho šutru shodil, když už si myslela, že našla kousek klidného místa?!” Ta sprostá lekce z aklimatizace v něm vzbudila opovržení, ale současně také obdiv. Pyrrané se již v nejútlejším věku učili, že na této planetě bezpečí neexistuje — kromě toho, které si sami vytvoří.

Zatímco poznával Pyrrus, získával i nový názor na jeho obyvatele.