První planeta smrti - Harrison Harry - Страница 10

Dvojnásobná gravitace vyvolávala v bolavých svalech únavu, neustále ho přibíjela k zemi. Zatímco Brucco prováděl zkoušky vzorků krve, Jason odpočíval. Dřímota ho téměř srazila do vyčerpávajícího spánku, než se Brucco vrátil s podnosem s lahvemi a injekčními stříkačkami.

„To je neuvěřitelné,” oznámil. „Ve vašem séru není žádná protilátka, která by měla na této planetě nějaký význam. Mám tady sadu antigenů, a ty vás aspoň na den úplně odrovnají. Sundejte si košili.”

„Děláte to často?” zeptal se Jason. „Totiž to, že drogujete návštěvníky z ciziny, aby mohli vychutnávat radosti vašeho světa?”

Brucco zabodl jehlu, která Jasona zabolela, jako by mu zaskřípala o kost. „Vůbec ne. Naposledy to bylo už před léty. Šest výzkumníků z jakéhosi institutu, ochotného dobře zaplatit za možnost studovat místní formy života. Neodmítli jsme. Pořád potřebujeme víc a víc galaktické měny.”

Jason už začínal cítit z injekcí závrat. „Kolik z nich přežilo?” zamumlal zpola v omámení.

„Jeden. Zachránili jsme ho včas. Samozřejmě že jsme je přiměli zaplatit předem.”

Nejdříve Jasona napadlo, že Brucco žertuje. Pak si uvědomil, že pro žerty nemají Pyrrané moc pochopení. Jestliže to, co mu Meta a Kerk řekli, bylo jen zpola pravda, naděje na přežití jedna ku šesti nebyla špatná.

Ve vedlejší místnosti byla postel a Brucco mu do ní pomohl. Jason si připadal nadrogován a pravděpodobně byl. Upadl do hlubokého spánku a do snění.

Strach a nenávist, namíchané v alikvotním poměru, se přes něho zuřivě přelévaly. Pokud to byl sen, netoužil po tom, aby zase někdy usnul. Jestliže to sen nebyl, přál si zemřít. Ten strach neměl začátek ani konec, a nikudy se nedalo uniknout.

Když se probral k vědomí, nedokázal si vybavit žádný detail té noční můry. Jen strach přetrvával. Byl propocen a bolel ho každý sval. Nakonec si řekl, že to musí být tím, že dostal silnou injekční dávku, a tou nesnesitelnou gravitací. To mu však na pachuti strachu neubralo.

Pak vstrčil Brucco hlavu mezi dveře a přeměřil si Jasona očima. „Myslel jsem, že jste mrtvý,” řekl. „Spal jste celých čtyřiadvacet hodin. Nehýbejte se, přinesu něco, co vás postaví na nohy.”

Životodárný prostředek měl podobu jiné injekční stříkačky se zlověstným obsahem. Injekce mu uhasila žízeň, ale přiměla ho, aby si plně uvědomil pocit hladu.

„Máte hlad?” zeptal se Brucco. „Vsadím se, že ano. Zrychlil jsem váš metabolismus, takže se vám rychleji vyvinou svaly. To je jediný způsob, jak se navždy vypořádáte s vyšší gravitací. Ale dostanete přitom náramnou chu k jídlu.”

Brucco jedl také a Jason měl příležitost položit mu pár otázek. „Kdy budu mít možnost porozhlédnout se po té vaší úžasné planetě? Zatím byl ten výlet zajímavý asi jako pobyt ve vězení.”

„Uklidněte se a vychutnejte jídlo. Možná to potrvá měsíce, než budete moci ven. Jestli vůbec.”

Jason cítil, jak mu poklesla čelist, a hlasitě zavřel ústa. „Nemohl byste mi náhodou sdělit proč?”

„Samozřejmě. Budete muset prodělat tentýž výcvikový kurs, jaký absolvují naše děti. Jim to trvá šest let. Jistě, je to prvních šest let jejich života. Mohlo by vás možná napadnout, že vy jako dospělý člověk byste se mohl učit rychleji. Naproti tomu mají ale děti výhodu v tom, že sklony dědí. Mohu říci jen to, že se z těchto uzavřených budov dostanete ven, až když budete připraven.”

Během hovoru Brucco dojedl. Teď seděl a s rostoucím opovržením upíral oči na Jasonovy nahé paže. „V prvé řadě máme zájem, abyste měl pistoli,” prohlásil. „Dělá se mi špatně, když vidím někoho, kdo ji nemá.” Brucco nosil pistoli neustále, dokonce i v uzavřených budovách.

„Každá pistole je speciálně přizpůsobena tomu, kdo ji nosí, a pro kohokoli jiného by byla k ničemu,” pokračoval. „Ukážu vám proč.” Zavedl Jasona do zbrojnice přeplněné smrtonosnými zbraněmi. „Položte sem ruku, abych vám mohl vzít míru.”

Přístroj měl tvar krabice s pažbou pistole na jednom konci. Jason uchopil pažbu a loket položil na kovovou smyčku. Brucco zajistil polohu měřicích ručiček, které se dotýkaly Jasonovy paže, pak opsal z číselníků údaje. Ze seznamu četl čísla a přitom z přihrádek vybíral různé součástky, z nichž obratně sestavil mechanické pouzdro a pistoli. Až když měl pouzdro připevněno řemínky k předloktí a pistoli v ruce, Jason si poprvé všiml, že obojí je spojeno pružným lankem. Pistole mu seděla v ruce dokonale.

„Toto je tajemství mechanického pouzdra,” poklepal Brucco na pružné lanko. „Je úplně volné, když zbraň používáte. Ale když ji chcete zasunout do pouzdra…” Brucco něčím pohnul a z lanka se stala tuhá tyčinka, která vyrazila pistoli Jasonovi z ruky a vystrčila ji do vzduchu.

„Pak zpátky.” Lanko zabzučelo a bleskurychle zasunulo pistoli zpět do pouzdra. „Tasení probíhá samozřejmě obráceně.”

„Prima hračička,” pochválil Jason. „Ale jak mám tasit? Mám zapískat nebo udělat něco jiného, aby pistole vyskočila?”

„Ne, pistole na zvuk nereaguje,” odpověděl s vážnou tváří Brucco. „Funguje na mnohem přesnějším principu. Koukejte, zvedněte levou ruku a jakoby uchopte pažbu pistole. Napněte ukazováček. Vidíte, kudy vedou šlachy na zápěstí? Na pravém zápěstí se jich dotýkají citlivé ovládací prvky. Nereagují na žádnou ze šlach kromě té, která hlásí, že ruka je připravena uchopit pistoli. Po čase se ten mechanismus stane zcela automatický. Když chcete pistoli, máte ji v ruce. Když nechcete, je v pouzdře.”

Jason udělal pravou rukou úchopový pohyb, ohnul ukazováček. Náhle ho něco bolestivě udeřilo do dlaně a ozvalo se silné prásknutí. V ruce měl pistoli — jeho prsty byly zpola ochromené — a z hlavně stoupal proužek dýmu.

„Pistoli budete mít samozřejmě nabitou jen slepými náboji, dokud se s ní nenaučíte zacházet. Jinak jsou pistole vždycky nabité ostrými. Žádné bezpečí neexistuje. Povšimněte si, že u spouště není lučík. Při tasení můžete proto ohnout ukazováček trochu víc, takže pistole vystřelí v okamžiku, kdy se vám dotkne dlaně.”

Byla to určitě nejvražednější zbraň, s jakou kdy Jason zacházel, a také nejnáročnější na zvládnutí. Překonával mučivou bolest ve svalech ze silné gravitace, když se snažil to ďábelské zařízení zvládnout. Bylo to k vzteku, jak pistole mizela v pouzdře, právě když se chystal stisknout spouš. Ještě horší to bylo s její snahou vyskakovat z pouzdra dřív, než byl zcela připraven — vyskakovala do místa, kde měla být jeho ruka. Když neměl prsty tam, kde je měl mít, pistole do nich bolestivě narazila. Jason přestal cvičit, až když měl ruku samou podlitinu.

Časem to dokonale zvládne, ale již chápal, proč Pyrrané pistoli nikdy neodkládají — bylo by to jako odložit část vlastního těla. Pohyb pistole z pouzdra do ruky byl až příliš rychlý, než aby ho postřehl. Byl určitě rychlejší než nervový povel, který formoval ruku do tvaru pro uchopení pistole. Vypadalo to, jako byste měli ve špičce prstu hromový blesk. Ukážete prstem, a prásk! — zazní třesk.

Brucco odešel. Jason trénoval sám, a až toho jeho bolavá ruka měla dost, přestal a zamířil zpět ke svému pokoji. Když zabočoval za roh, zahlédl známou postavu, která se od něho vzdalovala.

„Meto! Počkej na chvíli! Chci s tebou mluvit!”

Netrpělivě se otočila, když se k ní šoural, i když šel tak rychle, jak to jen při dvojnásobné gravitaci dokázal. V ničem nepřipomínala dívku, kterou poznal na lodi. Těžké boty jí sahaly až pod kolena, její postava se ztrácela v neforemné kombinéze z kovové tkaniny. Štíhlý pas měla dokola obtěžkaný kanystry. A tvářila se chladně a nepřístupně.

„Chybělas mi,” vydechl. „Nenapadlo mě, že bys tady mohla být. Vztáhl k ní ruku, ale odtáhla se z jeho dosahu.

„Potřebuješ něco?” zeptala se.

„Potřebuješ něco?” opakoval a stěží skrýval rozhořčení. „Jsem Jason, vzpomínáš si na mě? Jsme přátelé! Přátelé mohou spolu hovořit, aniž by něco potřebovali.”

„To, co se stalo na lodi, nemá nic společného s tím, co se děje na Pyrru.” Ještě během hovoru se netrpělivě pohnula k odchodu. „Skončila jsem aklimatizaci a musím se vrátit do práce. Ty zůstaneš tady v zajištěných budovách, takže tě už neuvidím.”