Třetí planeta smrti - Harrison Harry - Страница 6

„Já vím, jak to udělat,“ opakoval Clon. „Všechny je pobijeme. Pak už nás nebudou otravovat.“

„Děkuji za návrh,“ řekl Jason vážně. „Svou židli máš přímo za sebou, tak ji použij. Tvůj návrh je stoprocentně pyrranský, rovněž v tom smyslu, že ho chceš použít na druhé planetě, i když na té první selhal. Jakkoliv to zní přitažlivě, v genocidě si nebudeme libovat. Pro náš problém použijeme své inteligence, ne zubů. Pokusíme se ten svět otevřít, ne ho jednou provždy zavřít. Já navrhuji otevřený tábor, úplný opak opevněného lágru, který postavili lidé z Johnovy společnosti. Když budeme opatrní a budeme sledovat pečlivě okolní krajinu, nemůže nás nic překvapit. Doufám, že dokážeme navázat styk s místním obyvatelstvem a zjistit, co mají proti horníkům nebo lidem z jiných planet, a pak se pokusíme jejich názory změnit. Jestli máte někdo lepší návrh pro plánovanou akci, přihlaste se hned teď. — A pak přistaneme tak blízko původního sídliště, jak jen budeme moci, a budeme čekat na kontakt. Oči budeme mít otevřené, víme, co se stalo první výpravě, takže si dáme moc dobrý pozor, aby se to nestalo nám.

Najít místo původního dolu bylo velice snadné. Řídká vegetace, která během roku vyrostla, nestačila zakrýt spálenou jizvu na povrchu krajiny. Magnetometr jasně indikoval opuštěné těžké strojní zařízení, a Rváč dosedl na zem těsně u něho. Seshora vypadala zvlněná step jako bez života, a vypadala tak ještě víc, jakmile přistáli. Jason stál v otevřeném vzduchovém uzávěru a zachvěl se, když ho zasáhl první poryv suchého, ledového vzduchu; tráva šustila a zrnka prachu se se syčením odrážela od trupu lodi. Měl v úmyslu být venku první, ale Rhes náhodou vrazil do Kerka, když přicházel nahoru, takže šedovlasý Pyrran uklouzl a skočil na zem.

„Je to lehká planeta,“ poznamenal, když se pomalu otočil a těkal očima sem tam. „Určitě nemá přes jedno gé. Po Pyrru je taková lehkost fajn.“

„Je to spíš jedno a půl gé,“ prohlásil Jason a vydal se za ním ven zrovna tak obezřetně. „Ale pořád lepší než dvě gé.“

První přistávací skupina, celkem deset mužů, se vynořila z lodi a opatrně si prohlížela prostor. Drželi se dostatečně blízko u sebe, aby mohli jeden druhého zavolat, ale zase ne tak blízko, aby bránili druhému ve výhledu nebo výstřelu. Pistole zůstávaly v pouzdrech a muži kráčeli pomalu a zřejmě jim nevadil ledový vítr a závan písku, který Jasonovi způsobil zčervenání kůže a slzení. Sobě vlastním, vyloženě pyrranským způsobem se radovali po vynuceném odpočívání během cesty.

„Něco se pohybuje dvě stě metrů k jihovýchodu,“ ozval se Metin hlas v jejich sluchátkách. Byla jedním z pozorovatelů nahoře na lodi.

Rychle se otočili a přikrčili, připraveni na cokoliv. Vlnící se planina se stále zdála prázdná, ale náhle se ozvalo zasyčení, když ke Kerkově hrudi zamířil šíp. Kerkovi vskočila do ruky pistole — Kerk sestřelil šíp tak klidně a jistě, jako by likvidoval útočícího křídlobodce. Další šíp bleskurychle vyletěl k nim, a Rhes ustoupil stranou, takže ho šíp minul. Všichni čekali a ostražitě se rozhlíželi, co se stane v nejbližším okamžiku.

Je to útok, řekl si v duchu Jason, nebo akce k odvrácení pozornosti? To přece není možné, aby tak brzy po našem příchodu mohl být zahájen jakýkoliv předem smluvený útok. Ale vlastně, proč ne?

Do dlaně mu vklouzla pistole, začal se otáčet — a právě v tom okamžiku pocítil v hlavě prudkou bolest. Neuvědomil si, že padá, jen měl pocit náhlé a úplné temnoty.

Jason se z bezvědomí dlouho netěšil. Zaplavila ho rudá, sžíravá bolest a sotva logický pocit, že kdyby se mohl probudit, nic by pro něho nebylo nemožné. Z nějakého důvodu nemohl pochopit, co se děje, hlava se mu kymácela ze strany na stranu, což jeho agónii nesmírně zvyšovalo, a on si neustále přál, aby se hlava přestala kývat, ale marně.

Posléze, což trvalo určitě velice dlouhou dobu, si uvědomil, že jestliže cítí bolest, musí být při vědomí, nebo velice k němu blízko, a že by měl těchto okamžiků využít co nejvýhodněji. Paže měl nějakým způsobem připevněny — to cítil, i když na ně neviděl — ale stále byly do jisté míry volné. Mezi paži a bok měl vmáčknuté pouzdro, ale pistole by do jeho ruky nevskočila. Tápajícími prsty konečně zjistil proč, když se jimi dotkl rozedraného konce kabelu, který spojoval pistoli s pouzdrem.

V myšlenkách, otupělých jako jeho prsty, se snažil dobrat vysvětlení. Něco se mu stalo, někdo, nikoliv něco, ho zasáhl. Vzal mu pistoli. Co ještě? Proč nic nevidí? Proč nevidí něco jiného než rudé mžitky, když se pokusí otevřít oči. Co dalšího zmizelo? Určitě jeho opasek s výstrojí. Prsty hmatal sem a tam po boku, ale nemohl ho najít.

Něčeho se dotkl. Ve zvláštním držáku dosud zůstal na zadní části pasu medikitu. Opatrně, aby se nedotkl uvolňovacího knoflíku — kdyby mu vyklouzl medikitu z ruky, už by se s ním neshledal — tiskl bříško palce na přístroj, dokud se mu sonda nedostala do styku s pokožkou. Tlumeně zabzučel analyzátor, ale Jasonovi tak třeštila hlava, že vpich injekčních jehel ani necítil. Pak droga zapůsobila a bolest začala ustupovat.

Když vše přehlušující bolest pominula, mohl soustředit tu malou část svého vědomí, která mu zbyla, na problém očí. Nedaly se otevřít, něco je drželo pevně zavřené. Něco, co mohla, ale nemusela být krev. Něco, co pravděpodobně krví bylo, když vzal v úvahu, v jakém stavu je jeho hlava, a usmál se, když se mu úspěšně podařilo doplnit složitý postup svého myšlení.

Soustřeď se na jedno oko. Soustřeď se na pravé oko. Zmáčkni je pevně, až to zabolí, a zatáhni za víčka a otevři je. Pak je zase zavři. To tahání, mačkání, uvolnění slz začalo působit a Jason pocítil, že víčka se začínají odlepovat.

Do běla rozpálené slunce mu svítilo přímo do oka — musel zamrkat a odvrátit zrak. Pohybovali se přes planinu, byla to jízda nerovným terénem a působící nárazy, a nedaleko jeho obličeje se objevilo něco jako mřížka. Slunce se dotklo horizontu. Tohle je důležité, opakoval si v duchu, zapamatovat si, že se slunce dotklo horizontu přímo za ním, či snad trošku vpravo.

Vpravo. Zapadá. Trochu vpravo. Drogy z medikitu a traumatický šok v něm opět vyvolaly pocit bezmocnosti. Ale nepoddávej se. Zapadá. Vzadu. Vpravo.

Když poslední bílý záblesk zapadl za horizont, zavřel trýzněné oko a tentokrát mu přišlo bezvědomí vhod.

„--------“ zařval nějaký hlas, nesrozumitelná sprška zvuků. Ostrá bolest v boku se ozvala daleko silněji a Jason se od ní odkulil, pokoušeje se zároveň vyškrábat na nohy. Něco tvrdého a nepoddajného mu pohmoždilo záda, a on klesl na všechny čtyři. Rozhodl se, že otevře oči, třel si spečená víčka a podařilo se mu je rozlepit. Jediný pohled ho přesvědčil, že byl mnohem šastnější, když měl oči zavřené, ale už bylo příliš pozdě.

Hlas patřil velikému statnému muži, který svíral dvoumetrové kopí, jímž předtím rýpal Jasonovi do žeber. Když viděl, že se Jason posadil a že má oči otevřené, odtáhl kopí, opřel se o ně a zkoumavě si prohlížel svého zajatce. Jason pochopil jejich vzájemné postavení, když si uvědomil, že se nachází ve zvoncovité kleci z železných prutů, jejíž vrchol se téměř dotkl jeho hlavy, když se posadil. Opřel se o pruty a pozorně si prohlížel toho, jenž ho zajal.

Bylo jasné, že je to domýšlivý a sebejistý bojovník, od zubaté zvířecí lebky, která zdobila vršek jeho vyvatované přilby, až k ostruhám ostrým jako jehly na patách jeho bot, které sahaly až ke kolenům. Vyformovaný náprsní krunýř, zřejmě vyrobený z téhož materiálu jako přilba, pokrýval horní půlku jeho těla a byl pomalován křiklavými vzory okolo ústřední postavy nějakého nedefinovatelného zvířete. Kromě kopí měl ten muž na pohled velice účelný krátký meč, zavěšený bez pochvy na řemínku u opasku. Kůži měl osmahlou a ošlehanou větrem, leskla se na ní jakási olejovitá kapalina, a jelikož stál vůči Jasonovi po větru, čpěl z něho silný pach nemytého zvířete.