První planeta smrti - Harrison Harry - Страница 8

„Jak se dostanu do skladiště?” zeptal se Jason.

Muž mu poradil, pak zavřel oči a okamžitě usnul, dřív, než mu Jason stačil poděkovat.

Kerk a Meta v nákladním prostoru některé z beden už otevřeli a zalykali se radostí nad jejich smrtonosným obsahem. Když Jason prošel dveřmi, Meta držela v náručí tlakový kanystr. Otočila se k němu.

„Jen se koukni na tohle!” zvolala. „Ten prach, co je v něm… člověk ho může polykat jako bláto a ani tolik mu neublíží. Ale všechny formy rostlinného života likviduje okamžitě…” Náhle se zarazila, když si uvědomila, že Jason její nadšení nesdílí. „Promiňte, jen jsem chvíli zapomněla, že nejste Pyrran. Takže vy to nechápete, že?”

Dříve, než mohl odpovědět, se z reproduktoru lodního rozhlasu ozvalo její jméno.

„Je čas na skok,” vysvětlovala. „Pojďte se mnou na můstek. Můžeme si tam povídat, když budu dělat výpočty. Kromě Pyrru toho vím o jiných planetách tak málo, že bych se chtěla zeptat na milión věcí.”

Jason ji doprovodil na velitelské stanoviště, kde vystřídala ve službě jednoho důstojníka a začala odečítat údaje pro skokový program. Její postavička, pevná, ale pružná a obepnutá jednoduchou jednodílnou kombinézou, se mezi ty velké přístroje jaksi nehodila. Nedalo se však popřít, že to, co Meta dělala, dělala účelně a úsporně.

„Meto, nejste na pilota mezihvězdné lodě moc.mladá?”

„Mladá?” Chvíli přemýšlela. „Skutečně nevím, jak staří mají být piloti. Už létám jako pilot tři roky a je mi skoro dvacet. Je to míň než normálně?”

Jason pootevřel ústa — pak se zasmál. „Myslím, že to závisí na tom, z které planety člověk pochází. Někde byste měla problém získat oprávnění. Ale vsadím se, že na Pyrru je to jiné. Podle tamních měřítek musíte patřit k těm starým.”

„Teď žertujete,” řekla vážně Meta, právě když vkládala do počítače nějaký údaj. „Na některých planetách jsem staré ženy viděla. Jsou vrásčité a mají šedivé vlasy. Nevím, jak byly staré — jedné jsem se zeptala, ale svůj věk mi neřekla. Určitě musejí být starší než kdokoli na Pyrru, tam nikdo tak nevypadá.”

„Tak jsem to nemínil.” Jason hledal správný výraz. „Nikoli ke starým, ale k hotovým, zralým. Dospělým.”

„Všichni jsou dospělí,” usoudila. „Přinejmenším brzy poté, co vyjdou z ochranky. A z ní se vychází v šesti letech. Moje první dítě je dospělé a druhé by brzy bylo, jenže už nežije. Já tedy určitě musím být dospělá.”

Tím byl pro ni ten problém zřejmě vyřešen, ale Jason měl plnou hlavu toho, jak odlišné chápání pojmů a výchovu prozrazovala její slova.

Meta vyukala na klávesnici poslední soubor, a když se letová páska začala odvíjet z pouzdra, věnovala se znovu Jasonovi. „Jsem ráda, že letíte s námi, ale je mi vás líto, že letíte na Pyrrus. Budeme však mít spoustu času, abychom si popovídali, a je toho tolik, co se chci dovědět. O jiných planetách. A proč to mezi lidmi chodí tak, jak to chodí. Tedy vůbec ne jako u nás, kde člověk vždycky ví, proč a co lidé dělají.” Na chvíli se zamračila nad páskou, pak opět obrátila pozornost k Jasonovi. „Jaká je planeta, odkud pocházíte?”

Jedna po druhé se mu na rty draly běžné lži, které si zvykl říkat, ale odvrhl je. Proč se namáhat lhaním dívce, které je zcela lhostejné, jestli jsi chudák nebo pán. Pro ni existovaly pouze dva druhy lidí v galaxii: Pyrrané a ti ostatní. Uvědomil si, že poprvé od doby, kdy opustil Porgorstorsaand, říká někomu o svém původu pravdu.

„Moje rodná planeta? Ta je asi nejstaromódnější, nejnezajímavější a nejméně perspektivní ze všech ve vesmíru. Člověku se až nechce věřit, jak může zdegenerovat planeta, která je převážně zemědělská, kastovnická a naprosto spokojená se svou nudnou existencí. Ne že se tam nic nemění — ale nikdo nic měnit nechce. Můj otec byl sedlák a já jsem se měl stát taky sedlákem — kdybych dal na rady těch, kteří byli starší a moudřejší než já. Bylo nemyslitelné, a taky zakázané, abych dělal něco jiného. A všechno, co jsem chtěl dělat, se příčilo zákonům. Číst jsem se začal učit, až když mi bylo patnáct — z jedné knihy ukradené ze školy pro urozené. Pak už cesta zpátky neexistovala. V devatenácti, kdy jsem se dostal na palubu cizí obchodní lodě jako černý pasažér, měl jsem za sebou přestupky snad proti všem zákonům na planetě. Opustit rodnou planetu bylo pro mě jako dostat se z vězení.”

Při té myšlence potřásla Meta hlavou. „Takové místo si prostě nedokážu představit. Ale určitě by se mi tam nelíbilo.”

„O tom jsem přesvědčen taky,” usmál se Jason. „Jakmile jsem se tedy ocitl v kosmu, bez počestné kvalifikace a vzdělání, dělal jsem chvíli to a chvíli ono. V našem technologickém věku jsem byl zcela ztracen. Jo, mohl jsem možná udělat štěstí v nějaké armádě, jenže neumím dobře plnit rozkazy. Avšak kdykoli jsem hrál hazardní hry, hrál jsem úspěšně, a postupně mě to prostě do hraní vtáhlo. Lidé jsou všude stejní, takže jsem se tak mohl dobře živit, kdekoli jsem se ocitl.”

„Vím, co míníte, když říkáte, že jsou lidé stejní, ale oni jsou velmi různí,” namítla. „Nevyjadřuju se moc jasně, že? Chci tím říct, že u nás vím, co lidé udělají a současně proč to udělají. Lidi na všech ostatních planetách skutečně jednají podobně, jak jste říkal, ale a se snažím, jak chci, nedokážu pochopit proč. Tak například, já ráda ochutnávám něco z místní kuchyně, když přistaneme na nějaké planetě, a jestli je čas, vždycky si něco dám. U každého kosmodromu jsou bary a restaurace, a tak někam tam zajdu. A vždycky mám potíže s muži — chtějí mi koupit něco k pití, držet mě za ruku.”

„No, dívka, která do těch kosmodromových lokálů jde sama, musí předpokládat, že u mužů vzbudí zájem.”

„To všechno vím,” řekla. „Jenže nechápu, proč neslyší, když jim říkám, že nemám zájem a aby odešli. Většinou se jenom zasmějou a přitáhnou si židli. Ale zjistila jsem, že jedno na ně platí všude. Řeknu jim, že jim zlomím ruku, jestli mě nepřestanou obtěžovat.”

„Odradí je to?” zeptal se Jason.

„Ne, samozřejmě, že ne. Ale až jim tu ruku zlomím, odejdou. A pak už mě nikdo z ostatních neobtěžuje. Člověk se musí tolik rozčilovat, a jídlo je většinou mizerné.”

Jason se neusmál. Zejména, když si uvědomil, že tato dívka by mohla zlomit ruku každému kosmodromovému individuu v galaxii. Představovala zvláštní směs naivity a síly, byla jiná než kdokoli, koho kdy potkal. Znovu si řekl, že musí navštívit planetu, která rodí takové lidi, jako je ona a Kerk.

„Řekněte mi něco o Pyrru,” požádal. „Co vede vás a Kerka k tomu, že tak samozřejmě předpokládáte, že klesnu mrtev k zemi, ihned jak přistaneme? Jaká ta planeta je?”

Nyní se z jejího obličeje vytratil veškerý hřejivý výraz. „To vám říct nemohu, to musíte vidět a poznat sám. Poté, co jsem poznala některé jiné světy, vím jen tolik, že se Pyrrus nepodobá ničemu, co jste vy, galaktičtí lidé, kdy poznali. Ani tomu neuvěříte, dokud nebude příliš pozdě. Slíbíte mi něco?”

„Ne”, odpověděl. „Aspoň dokud neuslyším, co mám s1íbit, a nerozhodnu se.”

„Zůstaňte na lodi, až přistaneme. Na palubě budete poměrně v bezpečí, a já během několika týdnů poletím s nákladem.”

„Nic takového neslíbím. Odejdu, až budu chtít odejít.” Jason věděl, že pro to, co řekla, má určitě nějaký důvod, ale nelíbila se mu její samozřejmá nadřazenost.

Meta dokončila programování skoku, aniž cokoli poznamenala. V místnosti zavládlo napětí, které jim bránilo hovořit.

Znovu se s ní setkal až příštího lodního dne, a to zcela náhodou. Seděla v astronavigační kopuli, a když vstoupil, vzhlížela na černou oblohu vyplněnou jiskrami při skoku. Bylo to poprvé, co se s ní setkal, když měla po službě a na sobě něco jiného než kombinézu. Teď jí k tělu lnuly tenké a slabě se lesknoucí dlouhé šaty.

Usmála se na něho. „Hvězdy jsou tak nádherné. Pojďte se podívat.” Jason se postavil těsně k ní a vzhlédl. Podivné geometrické obrazce na obloze, zkreslené skokem, až příliš dobře znal, avšak stále ho fascinovaly. Dnes dokonce ještě víc než to. O ten vzrušující rozdíl se v tichu potemnělé kopule přičinila Metina blízkost. Její na stranu nakloněná hlava mu téměř spočívala na rameni, koruna jejích vlasů mu zčásti zakrývala oblohu, příjemná vůně z ní mu vnikala do chřípí.